Fráze “Úvod do…” obvykle předchází nekonečnému, vyčerpávajícímu povídání, zakončeného zkouškou na vysoké škole. Podobně tomu bude i nyní, jen bez té zkoušky.
V letošním roce jsem se stal uměleckým vedoucím slováckého souboru Vonica ze Zlína.
Své působení na této pozici jsem měl zahájit na souborovém soustředění, kde jsem chtěl mladší generaci říct něco o Slovácku, regionu, který v souboru zpracováváme, a folkloru tak nějak obecně.
Zásah osudu, konkrétně globální pandemický shutdown veškerých kolektivních aktivit, způsobil odložení toho soustředění na neurčito.
Připravil jsem si k tomu nějaké materiály, založené vesměs na tom, co existuje na internetu nebo co mám v hlavě já. Neberte to prosím tedy nijak dogmaticky – a googlete, pokud chcete znát zdroje; není to žádná kompilační vědecká práce.
V lednu 2021 jsem registroval svou pratchýni a posléze i svou babičku v celostátním systému. Nakonec jsem uspěl, ale byla to otřesná zkušenost a za čerstva jsem ji musel sdělit klávesnici.
Všechny uvedené informace považuji za pravdivé.
Napřed uvedu předem známá fakta:
v ČR je seniorů v kategorií 80+ je podle zpráv něco mezi 400 a 500 tisíci.
Krajská nemocnice Tomáše Bati je jediné vypsané očkovací místo v našem okrese (zlínský okres má 191 tisíc obyvatel)
Na stránkách ministerstva zdravotnictví byla uvedena adresa a seznam věcí, které by měly být k rezervaci termínu třeba: jméno, adresa, RČ, pojišťovna.
Rezervace se spouštěla v 8:00 ráno, podle vyjádření vládního koordinátora (p. Dzurilla) mělo být jedno v jakém pořadí se lidé hlásí, ale ministr zdravotnictví večer před spuštěním uvedl, že “kdo dřív přijde, ten dřív bere”.
Rezervace byla dvoufázová – nejdříve bylo nutné se zaregistrovat u ministerstva zdravotnictví, pak jsem byl přesměrován na web třetí strany (https://reservatic.com), kde bylo nutné si vytvořit účet a následně objednat volný termín.
V okamžiku spuštění rezervačního portálu se na něj podle zpráv najednou vrhlo necelých 100 tisíc lidí. Na to se stránka rezervačního systému zhroutila, zanedlouho se rozbil i web celého ministerstva zdravotnictví.
V průběhu rezervace byly vyžadovány 2 potvrzující kódy zaslané v SMS, přičemž celý systém v počátku zvládal odesílat (pro celou ČR) jen 10-20 SMS za vteřinu. To znamená, že jen na pouhé rozeslání všech SMS by potřeboval několik hodin. Zadavatele nenapadlo poskytovateli oznámit (rozesílal to T-Mobile), že hodlají rozesílat větší množství textových zpráv; takové věci se musí objednávat předem, aby se na ně dalo připravit.
Naštěstí to vyřešil T-Mobile, když sám od sebe násobnhě zvýšil propustnost zpráv, aby odblokoval své datové linky. Po úvodní hodině proběhlo v médiích vyjádření vládního koordinátora, že už je zaregistrováno 2000 míst a tím jsou už vyčerpány všechny dostupné vakcíny. O pár minut později ale uvedl, že je zarezervovaných 3000 a takřka současně jeho agentura vypustila zprávu, že rezervací je 5000. Bylo evidentní, že si ty čísla cucají z prstu, počty přichystaných vakcín jakoby zázrakem rostly před očima. Jenom pro srovnání, vakcín byly připraveny desetitisíce, proto vůbec nechápu proč přichystali tak malý počet termínů.
Použil jsem vývojářské nástroje a trochu se tomu systému podíval na zoubek.
Takže první hodina rezervací je za námi a podle rezervačního systému to vypadá, že se ve Zlíně nepodařilo přihlásit vůbec nikomu.
Zjistil jsem, že všechny termíny, které systém nabízí jsou stále k dispozici, i když web tvrdil, že už jsou všechna místa zabraná. Spočítal jsem, že rezervační systém pro celou KNTB nabízel celkem pouze 180 míst (cca 7 pracovních dnů po 25 slotech).
Já jsem se ráno po hodině a půl úspěšně doklikal do posledního kroku rezervace, kde mělo stačit vybrat jeden z nabízených slotů (tj. míst v časovém rozpisu) a potvrdit žádost, ale neuspěl jsem, hlásilo to něco ve smyslu, že není volný termín pro přeočkování.
Co znamená "Rezervace na očkování č.2 obsahuje tyto chyby: Počet osob Tento počet osob již není volný" ???
Podle všeho se za celé dopoledne na očkování v KNTB nepřihlásil vůbec nikdo, podle mého mínění proto, že úředníci do systému zapomněli zadat termíny pro přeočkování, které se mělo automaticky přidat k objednávce prvního termínu. Kolem půl čtvrté odpoledne na internetu probleskla informace, že rezervace už zase jede. Stránka s rezervacemi spadla, ale viděl jsem skrz vývojářské nástroje, že termíny (které měly být údajně zabrány už ráno) postupně mizí a tak jsem se honem hnal, abych chytil některé z míst. Naklikat dvě stránky mi pak už trvalo “jenom” půlhodinu.
Systém mi sice oznámil, že rezervace proběhla úspěšně, ale na stránce se seznamem mnou rezervovaných termínů je nevidím. Snad se nakonec ještě nebudeš muset s někým prát o toto místo. V době, kdy toto píšu (tj. 9 hodin po spuštění registrací) vidím, že v Batově nemocnici zbývá k rezervaci z těch úvodních 180 míst ještě asi 95 slotů (všechny od 26. ledna dál). Řekl bych, že k ani nim úředníci nezadali termíny pro přeočkování a tak se uvolní ještě později.
Na odborném technickém webu si ještě během dopoledne jeden technik dal tu práci a sepsal vše (odkaz zde), co tvůrci systému pokazili, zde jsou nejvážnější z nich: již zmiňovaná nedostatečná kapacita rozesílání SMS zpráv, nedodržení technických norem, ohrožení osobních dat (vzduchem tzv. létaly nezakódovaná rodná čísla).
Já se živím programováním webů a tak se považuji za technicky zdatného, nevím, jak by tím systémem měl proplout člověk, který PC používá jen pro běžnou práci. U té představy jsem se u toho dopálil do běla. Do toho se ministr i premiér tváří, jak vše krásně funguje a pro jistotu se jdou hned mezi prvními přeočkovat druhou dávkou vakcíny.
Kdyby se to naprogramovalo a uvedlo lépe (napadá mě třeba spustit první fázi dřív a na dnešek ponechat jen boj o volné termíny) mohl celý ten proces rezervace trvat míň než aplikace té vakcíny. Místo toho jsem seděl celé hodiny u klávesnice a zuřivě čekal až se objeví skulinka v přetíženém systému.
Nebo ještě jinak, vůbec nic z toho nemuselo stát, protože státní aparát má možnost si všechny informace zajistit sám. Jednoduše měl už s předstihem kontaktovat pojišťovny, požádat je o jmenné seznamy rizikových osob (právě pro tyto účely ty pojišťovny schraňují všechna ta osobní data) a sám sestavit očkovací plány a konkrétním lidem už jen rozeslat přesné časy, kdy se mají dostavit.
Nemám rád Babiše, protože je to zloděj, gauner, možná i vrah; ale poslední rok hraje s národem pouze na Potěmkinovu vesnici. Všem slibuje kde co, tváří se že se hlásí o politickou zodpovědnost, chlubí se, že jsme v Covidu nejlepší na světě, ale když se cokoliv pokazí, chybu vidí jen u ostatních. Nahlas uvažuje o tom, že chce ředěním “ošulit” dávkování vakcíny, že některým bude muset stačit jen jedna vakcína bez přeočkování. Už rok tu patlá průšvih přes průšvih a jeho vinou máme jednu z nejhorších epidemických situací na světě a desetitisíce mrtvých, mnohdy zbytečně. Jeho vláda je banda úlisných patolízalů a po dnešní zkušenosti je mi z toho dvakrát tak smutno, protože z následků po téhle vládě se bude vyhrabávat generace našich dětí. Babiš je jako Jakeš, akorát je ještě k tomu zlý.
Promiň, že jsem se tak rozohnil, po dnešku to nedokážu udržet v sobě. Doufám, že ti očkování pomůže a že se konečně zbavíme strachu z té hrozné nemoci, která tu řádí až příliš dlouho.
Večer, než jsem šel spát, jsem zkontroloval výstupy API a zjistil, že úředníci právě zadali další várku termínů k přeočkování, místa rychle mizela, ale stihl jsem v ten okamžik provést už druhou úspěšnou rezervaci.
Ha! Další kolo rezervací. Lapil jsem dnes už druhého pokémona!
Zdena Jelínková, významná etnochoreoložka, pedagožka a tanečnice (zdroj: ČRo Brno)
Definice folklorismu zní: přenášení jevů lidové kultury z původního života do jiného kontextu, často s novými funkcemi.
Do folklorismu se řadí jak využívání lidové písně, hudby, tance, slovesných projevů či obřadního folkloru, ale taky využívání krojů u folklorních souborů, uplatnění lidových výtvarných prvků v nepůvodním prostředí, inspirace v architektuře, malířství, sochařství apod.
Samostatné povídání by si zasloužili sběratelé moravských lidových písní, ze kterých folklorní hnutí vycházelo. Za zmínku mezi jinými stojí František Sušil (1804-1868), František Bartoš (1837-1908), Josef Černík (1880-1969), Jan Poláček (1896-1968). Významnou sběratelkou lidových tanců byla Zdena Jelínková (1920-2005).
Od 20. století se začaly ve městech zakládat tzv. Slovácké krúžky, kde folklorní nadšenci zpracovávali lidové písně a tance na základě sběrů Leoše Janáčka, Františka Bartoše, Františka Sušila a dalších: Praha (1896), Brno (1908), Bratislava (1922), Zlín (1940, Vonica), Kyjov (1942), Břeclav (1945), Starý Hrozenkov (1947), Svatobořice-Mistřín (1947), Velké Bílovice (1949, Hrozen), Napajedla (1953, Radovan).
Po 2. světové válce došlo k hromadnému zakládání národopisných souborů, z nichž se pak od padesátých let vytvořila základna pro státem podporovaný folklorismus. Počet muzik v regionech vzrostl během pár desetiletí od války několikanásobně.
Mezi nejvýznamnější osobnosti poválečné renesance folkloru patřili kyjovský Jura Petrů, strážnický Slávek Volavý a uherskohradišťský Jaroslav Staněk. V této době vznikl Strážnický festival (1946).
V padesátých letech si folklor osedlala propaganda, v té době vznikly umělé lidovky v lepším případě o traktoristech a kombajnérech, v horším případě o Stalinovi s Gottwaldem. Ve městech jsou zakládány národopisné soubory: Poľana (Brno 1949), Hradišťan (UH 1950), Olšava (UB 1951), Bartošův soubor (Zlín 1952), Břeclavan (1954), VUS Ondráš (1954), Dolina (UH 1956).
Od šedesátých let se činnost souborů více organizuje, vznikají soutěžní přehlídky, je prováděna klasifikace muzik i souborů podle hodnocení jejich umělecké úrovně odbornými komisemi.
Vznikají soubory i na vesnicích a menších městech: Danaj (Strážnice 1959), Včelaran (Bílovice 1960), Malé Zálesí (Luhačovice 1963), Velička (Velká n/V. 1968), Žerotín (Strážnice 1969), Radošov (Veselí n/M. 1970), Kašava (1971), Kopaničár (St. Hrozenkov 1972), Rozmarýn (Uh. Brod 1972).
V sedmdesátých letech se prosazuje Moravanka (1971), dechovka z profesionálních muzikantů – filharmoniků, která výrazně změnila vnímání lidové písně, zjednodušila harmonie a celkově zrychlila tempo.
Za socialismu stát výrazně subvencoval folklorismus, často jedinými povolenými hromadnými akcemi byly folklorní festivaly, a jednou z mála možností, jak legálně vycestovat na západ, byl souborový zájezd.
Významnou postavou v této době je dr. Karel Pavlištík, v 50.letech tanečník Armádního uměleckého souboru, 1967-1974 umělecký vedoucí Vonice. Během Pražského jara podepsal Dva tisíce slov, za což během normalizace dostal zákaz veřejného působení, v roce 1974 byl z Vonice odejít. Přesto stavěl choreografie mnoha souborům: Hradišťanu, Olšavě, Rusavě, Světlovanu, Rozmarýnu, Dolině a konečně i Kašavě, kde byl později i uměleckým vedoucím (1981–1987 a 1991–1996). Byl programovým tajemníkem festivalu ve Strážnici a měl výrazný vliv na dnešní podobu tohoto festivalu, prosadil obnovení soutěže verbířů. Zemřel v roce 2018.
Po roce 1989 přestal stát, alespoň v Česku, podporovat folklorní hnutí, a tak se logicky muselo změnit spoustu věcí: byly zrušeny celorepublikové přehlídky, folklor přestal být vidět v televizi, lidé najednou měli možnost se věnovat jiným zábavám a činnostem, spojeným s nástupem konzumu a svobodného podnikání. Některé soubory zažily v této době útlum nebo přestaly zcela existovat, ale některé i vznikly (Púčik Brno 1991, FS Buchlovice 1991).V současnosti zahrnuje folklor (respektive folklorismus) širokou škálu projevů: cimbálové muziky i dechovky, dědinské folklorní skupiny i útvary jako VUS Ondráš či Hradišťan, které se v poslední době folklorem už jen inspirují. V posledních letech zaznamenávají rozvoj mužské a ženské pěvecké sbory, často složené z bývalých souborových tanečníků.
Slovácký soubor Vonica v horňáckcých krojích z Velké nad Veličkou
Kroj má za sebou dlouhý historický vývoj. Zhotovoval se na vesnicích i malých venkovských městech, lidé si jej zhotovovali z materiálů, které většinou sami podomácku zpracovávali. Nosili ho celoročně i o svátečních událostech.
Podle typu krajiny rozeznáváme horský typ kroje (materiály jako sukno, konopné nebo lněné plátno; krpce) Dochovaný na Kopanicích, ve Strání, na Horňácku a nížinný typ kroje (bavlněné plátno, importované materiály; čižmy), typický pro Dolňácko.
Základem mužského kroje jsou bílé kalhoty (třaslavice) a košile, nošená původně volně přes pás. S časem přestala být košile svrchním oděvem a stala se prádlem. V zimě se nosily soukenné nohavice, původem bílé, časem i tmavomodré, světlemodré, červené nebo černé barvy.
Základem ženských krojů je rubáč (opléčko, leknice) z konopného nebo lněného plátna od pasu rozšířený, nošený přímo na těle. Rubáč původně zastupoval spodní i svrchní oděv. Když přibyly rukávce a systém jedné nebo dvou zástěr, rubáč se stal pouze spodním prádlem.
Po zrušení roboty (1848) došlo k prudkému rozvoji krojů. Na nohavicích se objevuje bohaté šňůrování, místo krpců a starobylých vysokých bot bez podpatku šijí obuvníci honosné čižmy, kožešníci kožuchy, objevují se i různé druhy klobouků. Ženský kroj byl vedle kordulky obohacen vlněnými sukněmi s vetkávanými vzory, tureckými šátky, vrapované fěrtůšky z drahých materiálů, bohatě vyšívané.
Jedním z nejlépe zachovaných původních krojů na Moravě jsou kroje z Kopanic, Březové a Strání, obsahují jinde dávno zaniklé krojové součásti. Ve straňanský kroj je zajímavý starobylou konstrukcí rukávců a zachováním ženského rubáče v jeho původní formě (jako svrchní i spodní oděv). Ve Starém Hrozenkově a okolních obcích nádherně ručně vyšívaný kroj kopaničářský. Někde uprostřed mezi nimi je kroj březovský.
Lidový oděv na Luhačovickém Zálesí náležel v minulosti k horskému typu a využíval podomácku zpracované materiály jako sukno, konopné a lněné plátno. Postupně přejímal kupované materiály a nové, nížinné prvky. Vynikající úroveň má zdejší výšivka, uplatňující se nejen při výzdobě lidového kroje, ale i na vzácných a starobylých obřadních plachtách. Součástí svátečního kroje byl v polovině devatenáctého století také modrotisk, produkovaný v místních i vzdálenějších dílnách.
Nejstarším lidovou muzikou byl gajdoš, tj. hráč na dudy. Zhruba v době 18. století se ke gajdošovi přidal hráč na housle, přičemž převzal melodii a gajdoš hrál jen ozdoby. Později se přidaly druhé housle – kontry, kapela v tomto složení se už označuje jako gajdošská muzika.
Pak gajdy vystřídala basa – taková kapela se nazývá malá hudecká muzika (dvoje housle a basa) se zachovala na Kopanicích. Hudecká kapela je totéž, ale ještě navíc i s klarinetem.
Tradiční venkovská nástrojová hudba zažila koncem 19. století velký útlum. V tu dobu k nám pronikaly obecně známé šlágry a dechové nástroje z vojenských kapel. Na Podluží to je znát nejvíce, tam dodnes na hodech dominuje dechovka, ale i jinde na Slovácku se někde k muzice přidala trubka a vznikla tak tzv. štrajch.
Co se týče cimbálu, malý přenosný cimbál se používal v 18. století (na Luhačovickém Zálesí ještě do poloviny 19.století). Velký pedálový cimbál do muzik pronikl až od druhé poloviny 19. století, ale třeba na Horňácku založil první cimbálovou muziku primáš Jožka Kubík až ve třicátých letech 20. století a například na Kopanice cimbál nedorazil nikdy (respektive až v 90.letech 20.století).
Hudební ladění a rytmizace na Slovácku spadá pod karpatský nebo taky uherský hudební styl, pro něž je charakteristický neomezený počet písní, které se k jednomu tanci předzpěvují. Hudba na západ od Slovácka je se svými durovými tóninami mnohem bližší německé lidové hudbě.
Hudební vkus se s časem proměňoval, dřív byli lidé zvyklí na staré církevní tóniny (lydický modus se zvýšenou kvartou), které nám dnes zní dost exoticky nebo i zaostale. Nejvýrazněji je to vidět na melodiích z Horňácka a Kopanic, protože tyto oblasti byly nejdéle izolovány od obecných lidových šlágrů.
např. sedlácká/sedlcká, starosvětská, kopaničářský čardáš (nepůvodní, ale s místními prvky)
mužské tance
verbuňk: na celém Slovácku kromě Kopanic
odzemek (Horňácko), mečové tance (UB), palicový a zbojnický (Kopanice)
figurální tance
pestré pohybové skladby, většinou jde o tance párové, tančené po obvodu kruhu, výjimečně v řadě nebo do kříže
např. šátečkový, šotyška, řemeslnické tance (řeznický, zahradnický,…)
taneční hry
ovčák, holúbek, káčer, hojačky, trefa, žabská… (a metlový)
Dolňácko
Typické jsou táhlé písně ve volném tempu a taneční nápěvy s výraznou rytmizací.
Točivé tance se liší dědinu od dědiny, na Hradišťsku a Veselsku se téměř v každé vesnici tančí sedlácká jinak a podle obcí jsou tomuto tanci dávány přídomky „boršická“, „hucká“, “dolněmčanská“, atd. V okolí Strážnice se tančí honosný danaj, na Kyjovsku zase skočná.
Na Dolňácku se tančily také figurální tance, které zde však nedosáhly takového obliby jako v jiných oblastech.
Uherskobrodsko
Nejrozšířenějšími jsou v oblasti tance točivé s názvem „sedlcká“, kterých je na Uherskobrodsku několik druhů. Liší se od sebe nejčastěji základním tanečním krokem, popř. postojem a držením dvojice při víření (např. tance brodský, korytňanský, straňanský, dolněmčanský, újezdský). V několika obcích jsou dodnes živé obřadní „mečové tance“, které se tančí při fašankových obchůzkách.
Moravské Kopanice
Svébytnost oblasti předurčila především její poloha v hřebenech Bílých Karpat. Celé území je velmi špatně přístupné, moderní civilizace zde dorazila nejpozději, a tak se zde udrželo mnoho projevů lidové kultury déle než jinde.
Nejvíc se zachovala lidová píseň, její vyhraněnou podobu představují lidové balady.
Z tanců se dochoval točivý tanec zvaný hrozenský, ale v minulosti byly oblíbené i tance figurální nebo taneční hry (ovčák, holúbek). Chlapci tančili palicový tanec, doložen je i zbojnický tanec. Ze slovenské strany sem pronikl čardáš. Kopanice jsou jediný region Slovácka, kde se nezachoval verbuňk.
Horňácko
Podobně jako Kopanice, i Horňácko bylo dlouho nedotčené civilizačními vlivy. Oblast byla dlouho vnímána jako součást Kopanic, a i když byla jednolitým celkem už dlouho, tak pojmenování “Horňácko” vzniklo až ve 20. století.
Typický pro Horňácko je párový tanec sedlácká, respektive jeho starší ozdobnější forma starosvětská. Kromě těchto tanců s různými místními variantami, byly oblíbené i taneční hry (holúbek, káčer, hojačky, trojicová trefa, žabská).
Zálesí
Zálesí je přechodovou oblastí mezi Slováckem a Valašskem. Typickým je pro Zálesí výskyt vysokého počtu tanečních písní, především k točivým tancům. Hojně se zde zpívaly také halekačky.
Zástupcem párových točivých tanců je na Zálesí točená-sedlcká. Byla zde však zastoupena i mladší vrstva tanců – tance figurální. Ještě v průběhu 50.let 20.století bylo na Zálesí zapsáno na 50 jednotlivých druhů figurálních tanců.
Uherskobrodsko (dříve Záhoří nebo Zálesí, někdy jako součást Dolňácka)
Moravské Kopanice (někdy jako část Uherskobrodska)
Starý Hrozenkov, Vápenice, Vyškovec a Žitková
Březová a Lopeník, Strání
Horňácko (dříve jako část Moravských Kopanic)
Velká nad Veličkou, Javorník, Kuželov, Hrubá Vrbka, Malá vrbka, Lipov, Louka, Súchov, Vápenky a Nová Lhota
Podluží
Hanácké Slovácko (někdy jako samostatná oblast)
Luhačovské Zálesí (někdy řazené pod Valašsko)
uvedení Otrokovic jako jednoho z center Slovácka je přinejmenším diskutabilní (zdroj: heslo Slovácko na Wikipedii)
Někdy je obtížné zařadit i jednotlivé obce: Strání, Březová, Lopeník, Hodonín; zajímavý je třeba Mikulov, který byl původně zcela německý (a dnes tam působí NS Pálava, který zpracovává Podluží, Hanácké Slovácko a Moravské Charváty).
Včera jsem při práci poslouchal z Youtube gramodesku s antologií maďarské lidové hudby a dostal jsem zajímavý nápad na aplikaci, která by mohla skloubit folklor a mé další zájmy – programování a mapy.
Snad tušíte, jak gramodesky fungují. Na Youtube to je většinou je to jen jedna stopa a pokud ji autor na Youtube sám nerozdělí na jednotlivé podstopy (např. komentáři nebo časovými značkami v popisu videa), tak posluchač při “přetáčení” nikdy neví kde vlastně je.
Na začátku této gramodesky byly nějaké ukázky hry na citeru a to mě úplně nenadchlo; pustil jsem si ji tedy desku od prostředka a snažil se od poslechu odhadnout, v kterém místě desky jsem. Měl jsem po ruce popis jednotlivých stop, ale ne jejich minutáž, takže můj odhad nebyl moc přesný.
A v tom mě napadlo, že bych docela rád dokázal odlišit jednotlivé oblasti od sebe, pokud to tedy vůbec jde.
U písniček, které z nám – z Moravy a Slovenska – dovedu do jisté míry odhadnout jejich původ podle nářečí, složení kapely, dynamiky smyku a dalších znaků.
Samozřejmě že v dnešní době existuje spoustu kapel, které hrají od všeho trochu. Mnohé z nich také hrají všechno stejně, takže v jejich podání je odhad původu písničky ztížený.
Představuji si aplikaci mapující etnografické regiony, ve smyslu tanečního a písňového folkloru. Nedělám si iluze, že bych byl schopen fundovaně popsat oblasti, které neznám, takže by se spíš jednalo o komunitní projekt – každý, kdo chce, přidá to, co zná. Pak může někdo provádět revize, nad některými úpravami by se mohlo diskutovat, vlastně by to celé mohlo být tak založené na nějaké existující wiki platformě.
Výchozí rozcestník by byla mapa folklorních oblastí, regionů, obcí u nichž by se zobrazily základní informace o folklorním regionu. Dovedu si představit, že podle zájmu “badatele” by se mohly zobrazovat i tématické podmapy:
mapa s obrázky či fotografiemi krojů,
mapa hudebních ukázek a zpěvníků,
mapa tanečních ukázek,
mapa folklorních festivalů a slavností,
mapa cimbálových muzik a folklórních souborů.
Technické zázemí
Portál by se mohl podobat projektu wikimapia.org, jen by se nezadávaly budovy, restaurace apod., ale etnografické regiony, kroje a festivaly.
Na popředí by mohl běžet LeafletJS, na pozadí PostgreSQL. Mapová data lze převzít z OpenStreetMaps.
Určitě bych začal od celků, o kterých dokážu sám psát a zjišťovat informace – Slovácko, Valašsko, vybrané regiony Slovenska. Pokud to bude dobře navržené, neměl by být problém toto rozšířit pro další oblasti – Čechy, Maďarsko a další země karpatského oblouku.
Nejsem žádný etnograf či etnomuzikolog, proto bych bral informace odkud se dá – v prvé řadě z vlastních znalostí – protože někde začít musím – pak z internetu – kvůli snadné dohledatelnosti, migrovatelnosti dat (CTRL+C) a odkazovatelnosti – a posléze z knih.
Co se dá všechno použít? Lze odkazovat na videa Folkloriky, Kapury, různých škol tanca, záznamů z vystoupení a Bůh ví co ještě.
Na webu folklor.cz existuje seznam folklorních festivalů v ČR, spoustu toho je i na stránkách FOSu. Oba dva zmíněné weby již vlastně naplňují to, co mám za cíl – jednotný informační portál o folkloru – ale zároveň platí i to, že oba dva weby jsou už zoufale nemoderní, neaktuální, neřkuli dávno mrtvé.
Na Facebooku existuje stránka Přiznání z hodů, která shlukuje zájemce o hody na Slovácku. Tam už v nějaké podobě existuje kalendář hodů, třeba by se dalo vycházet i z něj.
Na netu existuje i několik zpěvníků lidových písní, za všechny uvedu Lečův zpěvník. Písně jsou tam rozřazené do kategorií a tanečních stylů, to by se vše dalo dále použít.
Líbí se mi projekt FolklornaMapa.sk – Digitálna mapa tradičnej kultúry, ale na můj vkus je příliš akademický. Tento projekt je financován granty z fondů přeshraniční spolupráce a z toho důvodu je už od svého počátku uzavřený na oblast Slovácka a západního Slovenska, kde se snaží podrobně zpracovávat jednotlivé obce.
Naproti tomu já bych právě chtěl, aby do folklorní mapy mohl informace zadávat každý – i za cenu, že nebudou úplné, nebo pečlivě ozdrojované. A třeba jednoho dne se mi podaří do mapy zanést i informace o maďarské lidové hudbě zminované v úvodu tohoto textu.
Kde začít?
Výčet zdrojů není úplný. Informačních zdrojů bude přibývat – bylo by dobré je evidovat, třeba v pomocí Google dokumentu.
Rozkreslit strukturu aplikace, vybrat páteřní moduly, určit priority vývoje a milníky projektu. Nedá se zvládnout vše najednou, ale lze rozplánovat postup prací.
Poohlédnout se po existujících projektech typu wiki. Porovnat licence, způsoby ukládání dat a jejich prolinkování, přizpůsobivost. V krajním případě vymyslet něco vlastního.
Nachystat si prototyp mapy a zasadit do něj pár hesel typu Slovácko, verbuňk, odkaz na Youtube, text písně, notový zápis, akordy, fotografie, festival…
Aktualizace (červen 2020)
Vzhledem k tomu, že se se má rodina rozrostla o dvě ratolesti, tak na výše popsaný projekt nezbývá žádný čas. Třeba se k němu po čase vrátím, třeba taky ne. Kdyby chtěl někdo něco z výše uvedených úvah realizovat, klidně se na to může vrhnout.
Folklór může být někdy i dost bizarní záležitost.V dnešním příspěvku vám přiblížím rituální tanec slovenských bačů Ofči zdich.
Jedná se o pantomimické ztvárnění umírání ovce a jejího zmrtvýchvstání, který se předvádí při slavnostních událostech v regionu Hornej Torysy.
Podoba tance je samozřejmě standardizovaná, pronesené fráze a doprovodné melodie jsou neměnné:
“(tanec) pri ktorom tanečníci trasením rúk a nôh napodobňujú trhavými a klesavými pohybmi skon (zdich) ovce. V závere tanca zviera ožíva. Tanec je svetovým unikátom, jediným podobným tancom je juhoamerický indiánsky tanec znázorňujúci skon kondora. K tancu patria aj konkrétne melódie, ktoré sme sa snažili zreprodukovať podľa ĽH Janči Laciho z Torysy,“
– Michal Pagáč
A pokud nacházíte zvláštní zalíbení ve sledování kroutících se bačů, zde je kompilace všech videí s umírajícími ovcemi:
Minulý týden jsem v příspěvku POMOZTE FOLKLORISTOVI! vyzýval, abyste mi pomohli v hlasování v soutěži pouličních muzikantů Ukaž co umíš, do které jsem se před časem přihlásil.
Hlasovat se mělo do konce července, a tak jsem burcoval všude možně, abych nabral potřebné hlasy. Napsal jsem si i skript, který z Youtube získával stav aktuálního hlasování a vypisoval je na stránce, kterou jsem celý týden průběžně kontroloval.
Byl to lítý boj, týden před koncem vedlo video označené číslem 3, pak jsem na sociálních sítích nasdílel svůj příspěvek a dostal se do vedení, kde jsem se držel až do posledníího dne. Ale poměrně úspěšně se za mnou drželo video číslo 6 (jak jsem později zjistil, jistý Filip Vítů), kterému se v posledních dnech dařilo každý večer získávat desítky hlasů.
Dnes odpoledne, v poslední den hlasování, když jsem chtěl zahájit finální vlnu propagace, jsem nečekaně zjistil, že výsledky již byly uzavřeny a že se mi podařilo uspět. Místo dalšího vybízení k hlasování jsem tedy už jenom poděkoval za hlasy (tímto i zde děkuji těm čtenářům, kteří se za mně v hlasování postavili)
Po ukončení soutěže, však nebylo ukončeno hlasování, protože to z podstaty Youtube však ani není možné. Video Filipa Vítů získávalo další a další hlasy, a v době psaní tohoto příspěvku vedl o nějakých 25 hlasů.
V návaznosti na to se na FB stránkách organizátora začaly scházet rozohněné reakce, na to, že hlasování bylo uzavřeno dříve než o půlnoci:
Chápu soutěžící, že se ozvali, uvedený výsledek skutečně odpovídá stavu z konce pracovního týdne – a poznamenávám, že na jejich místě bych se také ozval. Zároveň ale chápu organizátory, že vyhodnocení provádí v rámci své pracovní náplně nějaký úředník, který vyhodnocení provedl v poslední pracovní den v červenci; úředník, pro něhož je zřejmě nemyslitelné, že by výsledky kontroloval ve svém osobním volnu o půlnoci z neděle na pondělí.
Termín vyhodnocení soutěže byl již na počátku zveřejněn v příspěvku z 2. července takto:
Nikde se nemluví o půlnoci či dokonce o posledním dni v červenci, jako finální datum je vyhlášen poměrně vágně konec července. Ten se dá vykládat i výše uvedeným způsobem a není na místě se na hodnotitele obořit s odvoláváním na vlastní výklad.
Shodou okolností jsem měl lepší načasování, svou výzvu jsem totiž v masovném měřítku sdílel na sociálních sítích zřejmě o něco dříve než ostatní. Dokonce jsem úspěšně vyhlásil výzvu na Twitteru:
…tahle “kampaň” mě také stála nemalé úsilí, přinesla mi poměrně hodně hlasů a přitom zbytečně, protože to už bylo v době, kdy byly výsledky vlastně uzavřeny.
Tímto bych problematiku výsledků uzavřel, a komentujícím bych maximálně doporučil, aby se s tím srovnali (nic moc jiného se s tím vlastně dělat už nedá), uvědomili si, že někdy je lepší věci neodkládat do poslední chvíle, a aby svou “zlost” integrovali třeba do autorské písně, která by tak mohla být pořádně nabytá emocemi. Nezavírejte si u organizátorů dveře, zúčastněte se příští rok a snažte se poučit a udělat věci lépe, vstříc k lepším výsledkům.
Další “reakce”
První reakcí na uzavření příspěvků však byla ne-příliš-příjemná reakce jisté Terezy Kutrové:
Její hodnocení bylo podle mě dost zbrklé a plné zášti. Věřím, že kdyby mé “vystoupení” viděla, věřím, že by ještě svůj soud přehodnotila. Snažil jsem se z plných sil o show: přehazoval během hraní nejrůznější nástroje, hrál divákům na přání, snažil jsem se pobavit Zlín (což bylo jedním z účelů této soutěže), sršel jsem tam vtipem a zvlášť emocemi, hlavně proto, že se mi pár dní před tím narodila dcera. Já vím, že jsem zdaleka nebyl nejlepší hudebník, ale upřímně si myslím (i když jsem ostatní vystoupení neviděl na vlastní oči), že jsem ve svém vystoupení předvedl nejvíce entuziazmu a snahy oživit Zlín.
Nicméně chápu, že z uvedené videoukázky to vypadá, že jsem tam půl hodiny hulákal jako v hospodě. Není to pravda. Hrál jsem písně z různých regionů, s různým obsahem, snažil jsem se zachovat autentickou formu každé z písní. Je to jen shoda okolností, že pořadatelé soutěže vybrali na Youtube zrovna fragment s písněmi, které se uvedeným “hulákacím” stylem skutečně zpívají:
Milá slečno Terezo Kutrová, pokud vás štve, že jsem vybízel lidi, aby mi “naklikali” vítězství, jiní soutěžící toto nedělali o nic méně. Toto totiž nebyly přehrávky konzervatoristů, tohle je soutěž sympatie – JE TO O TOM nalákat hlasující a upozornit zároveň své okolí, že existuje iniciativa, co se snaží Zlín oživit. A když už chcete organizátory kritizovat za způsob hlasování, pokud znáte jiný způsob, jak hodnotit pouliční muzikanty, prostě jim ho sdělte.
Mně osobně napadá jako nejtransparentnější – i když neúplně praktické – hlasování s občankou na informacích Magistrátu města Zlína…
Jsem hudebník-amatér, za svá “vystoupení” nechci, nikdy jsem nechtěl a ani nikdy taky nebudu chtít brát žádné peníze. Skutečně nerozumím tomu, proč by měly být peníze z výhry vyhozené. Předem jsem upozorňoval na to, že výhru investuju do toho, abych mohl bavit a rozdávat radost lidem kolem sebe – opravím si nástroje poničené hraním a za to, co zbyde koupím nějaké chrastítko, pro svou novorozenou dceru, které jsem mimojiné věnoval tohle vystoupení (a taky jsem to tam výslovně uváděl).
Mí konkurenti jsou často polo-profesionální hudebníci, kteří si na podobné peníze přijdou za jeden placený kšeft. Já hrávám prakticky zadarmo dětským folklorním souborům, seniorským skupinám, nebo na srazech důchodců – a nemám z toho nic, leda radost z toho že jiným se mé hraní líbí a to, že se s ostatními svezu na vystoupení nebo dostanu večeři.
Právě proto si myslím, že nebyly peníze, jak vy uvádíte, vyhozené do vzduchu. Půjdou tam, kde budou také potřeba.
Nepříjemná pachuť z dobře míněné akce
Myslím, že záměr organizátorů byl dobrý – uspořádat akci, při které se oživí ulice Zlína a bude se tam zase jednou něco dít. Motivaci pro účinkující zvolili také dobře – a navíc ve spolupráci s lokálním obchodem s hudebninami.
Jistě nikdo neměl v úmyslu zorganizovat něco, co poštve jedny proti druhým a do ulic internetu vnese nepokoje ve formě flame a hate příspěvků. Ty už navíc ničemu nepomohou, jenom způsobí další bolení.
Ono to totiž může taky dopadnout tak, že se kvůli rozpoutané nenávisti na sociálních sítích tato akce vyhodnotí jako negativní a další ročníky se již pořádat nebudou, a to by byla škoda hlavně pro příští generace muzikantů.
Aktualizace k 1. 8. 2016: Nakonec vyhlášení výsledků dopadlo kompromisem:
