Úvod do… slováckého folkloru

Fráze “Úvod do…” obvykle předchází nekonečnému, vyčerpávajícímu povídání, zakončeného zkouškou na vysoké škole. Podobně tomu bude i nyní, jen bez té zkoušky.

Momentka naší rodiny ze Svatby na Zálesí

V letošním roce jsem se stal uměleckým vedoucím slováckého souboru Vonica ze Zlína.

Své působení na této pozici jsem měl zahájit na souborovém soustředění, kde jsem chtěl mladší generaci říct něco o Slovácku, regionu, který v souboru zpracováváme, a folkloru tak nějak obecně.

Zásah osudu, konkrétně globální pandemický shutdown veškerých kolektivních aktivit, způsobil odložení toho soustředění na neurčito.

Připravil jsem si k tomu nějaké materiály, založené vesměs na tom, co existuje na internetu nebo co mám v hlavě já. Neberte to prosím tedy nijak dogmaticky – a googlete, pokud chcete znát zdroje; není to žádná kompilační vědecká práce.

Zde jsou odkazy na jednotlivé texty:

Slovácko a folklorismus

Tento text je součástí delšího povídání o Slovácku a folkloru obecně.

Zdena Jelínková, významná etnochoreoložka, pedagožka a tanečnice (zdroj: ČRo Brno)

Definice folklorismu zní: přenášení jevů lidové kultury z původního života do jiného kontextu, často s novými funkcemi.

Do folklorismu se řadí jak využívání lidové písně, hudby, tance, slovesných projevů či obřadního folkloru, ale taky využívání krojů u folklorních souborů, uplatnění lidových výtvarných prvků v nepůvodním prostředí, inspirace v architektuře, malířství, sochařství apod.

Samostatné povídání by si zasloužili sběratelé moravských lidových písní, ze kterých folklorní hnutí vycházelo. Za zmínku mezi jinými stojí František Sušil (1804-1868), František Bartoš (1837-1908), Josef Černík (1880-1969), Jan Poláček (1896-1968). Významnou sběratelkou lidových tanců byla Zdena Jelínková (1920-2005).

Od 20. století se začaly ve městech zakládat tzv. Slovácké krúžky, kde folklorní nadšenci zpracovávali lidové písně a tance na základě sběrů Leoše Janáčka, Františka Bartoše, Františka Sušila a dalších: Praha (1896), Brno (1908), Bratislava (1922), Zlín (1940, Vonica), Kyjov (1942), Břeclav (1945), Starý Hrozenkov (1947), Svatobořice-Mistřín (1947), Velké Bílovice (1949, Hrozen), Napajedla (1953, Radovan).

Po 2. světové válce došlo k hromadnému zakládání národopisných souborů, z nichž se pak od padesátých let vytvořila základna pro státem podporovaný folklorismus. Počet muzik v regionech vzrostl během pár desetiletí od války několikanásobně.

Mezi nejvýznamnější osobnosti poválečné renesance folkloru patřili kyjovský Jura Petrů, strážnický Slávek Volavý a uherskohradišťský Jaroslav Staněk. V této době vznikl Strážnický festival (1946).

V padesátých letech si folklor osedlala propaganda, v té době vznikly umělé lidovky v lepším případě o traktoristech a kombajnérech, v horším případě o Stalinovi s Gottwaldem. Ve městech jsou zakládány národopisné soubory: Poľana (Brno 1949), Hradišťan (UH 1950), Olšava (UB 1951), Bartošův soubor (Zlín 1952), Břeclavan (1954), VUS Ondráš (1954), Dolina (UH 1956).

Od šedesátých let se činnost souborů více organizuje, vznikají soutěžní přehlídky, je prováděna klasifikace muzik i souborů podle hodnocení jejich umělecké úrovně odbornými komisemi.

Vznikají soubory i na vesnicích a menších městech: Danaj (Strážnice 1959), Včelaran (Bílovice 1960), Malé Zálesí (Luhačovice 1963), Velička (Velká n/V. 1968), Žerotín (Strážnice 1969), Radošov (Veselí n/M. 1970), Kašava (1971), Kopaničár (St. Hrozenkov 1972), Rozmarýn (Uh. Brod 1972).

V sedmdesátých letech se prosazuje Moravanka (1971), dechovka z profesionálních muzikantů – filharmoniků, která výrazně změnila vnímání lidové písně, zjednodušila harmonie a celkově zrychlila tempo.

Za socialismu stát výrazně subvencoval folklorismus, často jedinými povolenými hromadnými akcemi byly folklorní festivaly, a jednou z mála možností, jak legálně vycestovat na západ, byl souborový zájezd.

Významnou postavou v této době je dr. Karel Pavlištík, v 50.letech tanečník Armádního uměleckého souboru, 1967-1974 umělecký vedoucí Vonice. Během Pražského jara podepsal Dva tisíce slov, za což během normalizace dostal zákaz veřejného působení, v roce 1974 byl z Vonice odejít. Přesto stavěl choreografie mnoha souborům: Hradišťanu, Olšavě, Rusavě, Světlovanu, Rozmarýnu, Dolině a konečně i Kašavě, kde byl později i uměleckým vedoucím (1981–1987 a 1991–1996). Byl programovým tajemníkem festivalu ve Strážnici a měl výrazný vliv na dnešní podobu tohoto festivalu, prosadil obnovení soutěže verbířů. Zemřel v roce 2018.

Po roce 1989 přestal stát, alespoň v Česku, podporovat folklorní hnutí, a tak se logicky muselo změnit spoustu věcí: byly zrušeny celorepublikové přehlídky, folklor přestal být vidět v televizi, lidé najednou měli možnost se věnovat jiným zábavám a činnostem, spojeným s nástupem konzumu a svobodného podnikání. Některé soubory zažily v této době útlum nebo přestaly zcela existovat, ale některé i vznikly (Púčik Brno 1991, FS Buchlovice 1991).V současnosti zahrnuje folklor (respektive folklorismus) širokou škálu projevů: cimbálové muziky i dechovky, dědinské folklorní skupiny i útvary jako VUS Ondráš či Hradišťan, které se v poslední době folklorem už jen inspirují. V posledních letech zaznamenávají rozvoj mužské a ženské pěvecké sbory, často složené z bývalých souborových tanečníků.

Lidový kroj na Slovácku

Tento text je součástí delšího povídání o Slovácku a folkloru obecně.

Slovácký soubor Vonica v horňáckcých krojích z Velké nad Veličkou

Kroj má za sebou dlouhý historický vývoj. Zhotovoval se na vesnicích i malých venkovských městech, lidé si jej zhotovovali z materiálů, které většinou sami podomácku zpracovávali. Nosili ho celoročně i o svátečních událostech.

Podle typu krajiny rozeznáváme horský typ kroje (materiály jako sukno, konopné nebo lněné plátno; krpce) Dochovaný na Kopanicích, ve Strání, na Horňácku a nížinný typ kroje (bavlněné plátno, importované materiály; čižmy), typický pro Dolňácko.

Základem mužského kroje jsou bílé kalhoty (třaslavice) a košile, nošená původně volně přes pás. S časem přestala být košile svrchním oděvem a stala se prádlem. V zimě se nosily soukenné nohavice, původem bílé, časem i tmavomodré, světlemodré, červené nebo černé barvy.

Základem ženských krojů je rubáč (opléčko, leknice) z konopného nebo lněného plátna od pasu rozšířený, nošený přímo na těle. Rubáč původně zastupoval spodní i svrchní oděv. Když přibyly rukávce a systém jedné nebo dvou zástěr, rubáč se stal pouze spodním prádlem.

Po zrušení roboty (1848) došlo k prudkému rozvoji krojů. Na nohavicích se objevuje bohaté šňůrování, místo krpců a starobylých vysokých bot bez podpatku šijí obuvníci honosné čižmy, kožešníci kožuchy, objevují se i různé druhy klobouků. Ženský kroj byl vedle kordulky obohacen vlněnými sukněmi s vetkávanými vzory, tureckými šátky, vrapované fěrtůšky z drahých materiálů, bohatě vyšívané.

Jedním z nejlépe zachovaných původních krojů na Moravě jsou kroje z Kopanic, Březové a Strání, obsahují jinde dávno zaniklé krojové součásti. Ve straňanský kroj je zajímavý starobylou konstrukcí rukávců a zachováním ženského rubáče v jeho původní formě (jako svrchní i spodní oděv). Ve Starém Hrozenkově a okolních obcích nádherně ručně vyšívaný kroj kopaničářský. Někde uprostřed mezi nimi je kroj březovský

Lidový oděv na Luhačovickém Zálesí náležel v minulosti k horskému typu a využíval podomácku zpracované materiály jako sukno, konopné a lněné plátno. Postupně přejímal kupované materiály a nové, nížinné prvky. Vynikající úroveň má zdejší výšivka, uplatňující se nejen při výzdobě lidového kroje, ale i na vzácných a starobylých obřadních plachtách. Součástí svátečního kroje byl v polovině devatenáctého století také modrotisk, produkovaný v místních i vzdálenějších dílnách.

Lidová hudba na Slovácku

Tento text je součástí delšího povídání o Slovácku a folkloru obecně.

Cimbálová muzika Denica ze Zlína

Nejstarším lidovou muzikou byl gajdoš, tj. hráč na dudy. Zhruba v době 18. století se ke gajdošovi přidal hráč na housle, přičemž převzal melodii a gajdoš hrál jen ozdoby. Později se přidaly druhé housle – kontry, kapela v tomto složení se už označuje jako gajdošská muzika.

Pak gajdy vystřídala basa – taková kapela se nazývá malá hudecká muzika (dvoje housle a basa) se zachovala na Kopanicích. Hudecká kapela je totéž, ale ještě navíc i s klarinetem.

Tradiční venkovská nástrojová hudba zažila koncem 19. století velký útlum. V tu dobu k nám pronikaly obecně známé šlágry a dechové nástroje z vojenských kapel. Na Podluží to je znát nejvíce, tam dodnes na hodech dominuje dechovka, ale i jinde na Slovácku se někde k muzice přidala trubka a vznikla tak tzv. štrajch.

Co se týče cimbálu, malý přenosný cimbál se používal v 18. století (na Luhačovickém Zálesí ještě do poloviny 19.století). Velký pedálový cimbál do muzik pronikl až od druhé poloviny 19. století, ale třeba na Horňácku založil první cimbálovou muziku primáš Jožka Kubík až ve třicátých letech 20. století a například na Kopanice cimbál nedorazil nikdy (respektive až v 90.letech 20.století).

Hudební ladění a rytmizace na Slovácku spadá pod karpatský nebo taky uherský hudební styl, pro něž je charakteristický neomezený počet písní, které se k jednomu tanci předzpěvují. Hudba na západ od Slovácka je se svými durovými tóninami mnohem bližší německé lidové hudbě.

Hudební vkus se s časem proměňoval, dřív byli lidé zvyklí na staré církevní tóniny (lydický modus se zvýšenou kvartou), které nám dnes zní dost exoticky nebo i zaostale. Nejvýrazněji je to vidět na melodiích z Horňácka a Kopanic, protože tyto oblasti byly nejdéle izolovány od obecných lidových šlágrů.

Lidové tance na Slovácku

Tento text je součástí delšího povídání o Slovácku a folkloru obecně.

Horňácký verbuňk v podání Slováckého souboru Vonica

Základní dělení lidových tanců na Slovácku:

  • párové točivé tance
    • nejstarší taneční forma a taky nejpůvodnější
    • např. sedlácká/sedlcká, starosvětská, kopaničářský čardáš (nepůvodní, ale s místními prvky)
  • mužské tance
    • verbuňk: na celém Slovácku kromě Kopanic
    • odzemek (Horňácko), mečové tance (UB), palicový a zbojnický (Kopanice)
  • figurální tance
    • pestré pohybové skladby, většinou jde o tance párové, tančené po obvodu kruhu, výjimečně v řadě nebo do kříže
    • např. šátečkový, šotyška, řemeslnické tance (řeznický, zahradnický,…)
  • taneční hry
    • ovčák, holúbek, káčer, hojačky, trefa, žabská… (a metlový)

Dolňácko

Typické jsou táhlé písně ve volném tempu a taneční nápěvy s výraznou rytmizací.

Točivé tance se liší dědinu od dědiny, na Hradišťsku a Veselsku se téměř v každé vesnici tančí sedlácká jinak a podle obcí jsou tomuto tanci dávány přídomky „boršická“, „hucká“, “dolněmčanská“, atd. V okolí Strážnice se tančí honosný danaj, na Kyjovsku zase skočná.

Na Dolňácku se tančily také figurální tance, které zde však nedosáhly takového obliby jako v jiných oblastech.

Uherskobrodsko

Nejrozšířenějšími jsou v oblasti tance točivé s názvem „sedlcká“, kterých je na Uherskobrodsku několik druhů. Liší se od sebe nejčastěji základním tanečním krokem, popř. postojem a držením dvojice při víření (např. tance brodský, korytňanský, straňanský, dolněmčanský, újezdský). V několika obcích jsou dodnes živé obřadní „mečové tance“, které se tančí při fašankových obchůzkách.

Moravské Kopanice

Svébytnost oblasti předurčila především její poloha v hřebenech Bílých Karpat. Celé území je velmi špatně přístupné, moderní civilizace zde dorazila nejpozději, a tak se zde udrželo mnoho projevů lidové kultury déle než jinde.

Nejvíc se zachovala lidová píseň, její vyhraněnou podobu představují lidové balady.

Z tanců se dochoval točivý tanec zvaný hrozenský, ale v minulosti byly oblíbené i tance figurální nebo taneční hry (ovčák, holúbek). Chlapci tančili palicový tanec, doložen je i zbojnický tanec. Ze slovenské strany sem pronikl čardáš. Kopanice jsou jediný region Slovácka, kde se nezachoval verbuňk.

Horňácko

Podobně jako Kopanice, i Horňácko bylo dlouho nedotčené civilizačními vlivy. Oblast byla dlouho vnímána jako součást Kopanic, a i když byla jednolitým celkem už dlouho, tak pojmenování “Horňácko” vzniklo až ve 20. století.

Typický pro Horňácko je párový tanec sedlácká, respektive jeho starší ozdobnější forma starosvětská. Kromě těchto tanců s různými místními variantami, byly oblíbené i taneční hry (holúbek, káčer, hojačky, trojicová trefa, žabská).

Zálesí

Zálesí je přechodovou oblastí mezi Slováckem a Valašskem. Typickým je pro Zálesí výskyt vysokého počtu tanečních písní, především k točivým tancům. Hojně se zde zpívaly také halekačky.

Zástupcem párových točivých tanců je na Zálesí točená-sedlcká. Byla zde však zastoupena i mladší vrstva tanců – tance figurální. Ještě v průběhu 50.let 20.století bylo na Zálesí zapsáno na 50 jednotlivých druhů figurálních tanců.

Etnografické regiony Slovácka

Tento text je součástí delšího povídání o Slovácku a folkloru obecně.

Jedno z možných rozdělení Slovácka (zdroj neznám, je to z google cache)

Rozčlenění Slovácka do etnografických oblastí a podoblastí není jednotné, navíc se s časem měnilo. Mě osobně nejvíce vyhovuje následující rozdělení:

  • Dolňácko (označení až ze začátku 20.století)
    • Uherskohradišťsko (někdy se zvlášť vymezuje Napajedelsko)
    • Kyjovsko
    • Ostrožsko, Strážnicko, Veselsko (Moravskopísecko, Bzenecko)
  • Uherskobrodsko (dříve Záhoří nebo Zálesí, někdy jako součást Dolňácka)
  • Moravské Kopanice (někdy jako část Uherskobrodska)
    • Starý Hrozenkov, Vápenice, Vyškovec a Žitková
    • Březová a Lopeník, Strání
  • Horňácko (dříve jako část Moravských Kopanic)
    • Velká nad Veličkou, Javorník, Kuželov, Hrubá Vrbka, Malá vrbka, Lipov, Louka, Súchov, Vápenky a Nová Lhota
  • Podluží
  • Hanácké Slovácko (někdy jako samostatná oblast)
  • Luhačovské Zálesí (někdy řazené pod Valašsko)
uvedení Otrokovic jako jednoho z center Slovácka je přinejmenším diskutabilní (zdroj: heslo Slovácko na Wikipedii)

Někdy je obtížné zařadit i jednotlivé obce: Strání, Březová, Lopeník, Hodonín; zajímavý je třeba Mikulov, který byl původně zcela německý (a dnes tam působí NS Pálava, který zpracovává Podluží, Hanácké Slovácko a Moravské Charváty).

Folklorní mapy

Včera jsem při práci poslouchal z Youtube gramodesku s antologií maďarské lidové hudby a dostal jsem zajímavý nápad na aplikaci, která by mohla skloubit folklor a mé další zájmy – programování a mapy.

Snad tušíte, jak gramodesky fungují. Na Youtube to je většinou je to jen jedna stopa a pokud ji autor na Youtube sám nerozdělí na jednotlivé podstopy (např. komentáři nebo časovými značkami v popisu videa), tak posluchač při “přetáčení” nikdy neví kde vlastně je.

Na začátku této gramodesky byly nějaké ukázky hry na citeru a to mě úplně nenadchlo; pustil jsem si ji tedy desku od prostředka a snažil se od poslechu odhadnout, v kterém místě desky jsem. Měl jsem po ruce popis jednotlivých stop, ale ne jejich minutáž, takže můj odhad nebyl moc přesný.

A v tom mě napadlo, že bych docela rád dokázal odlišit jednotlivé oblasti od sebe, pokud to tedy vůbec jde.

U písniček, které z nám – z Moravy a Slovenska – dovedu do jisté míry odhadnout jejich původ podle nářečí, složení kapely, dynamiky smyku a dalších znaků.

Samozřejmě že v dnešní době existuje spoustu kapel, které hrají od všeho trochu. Mnohé z nich také hrají všechno stejně, takže v jejich podání je odhad původu písničky ztížený.

Představuji si aplikaci mapující etnografické regiony, ve smyslu tanečního a písňového folkloru. Nedělám si iluze, že bych byl schopen fundovaně popsat oblasti, které neznám, takže by se spíš jednalo o komunitní projekt – každý, kdo chce, přidá to, co zná. Pak může někdo provádět revize, nad některými úpravami by se mohlo diskutovat, vlastně by to celé mohlo být tak založené na nějaké existující wiki platformě.

Výchozí rozcestník by byla mapa folklorních oblastí, regionů, obcí u nichž by se zobrazily základní informace o folklorním regionu. Dovedu si představit, že podle zájmu “badatele” by se mohly zobrazovat i tématické podmapy:

  • mapa s obrázky či fotografiemi krojů,
  • mapa hudebních ukázek a zpěvníků,
  • mapa tanečních ukázek,
  • mapa folklorních festivalů a slavností,
  • mapa cimbálových muzik a folklórních souborů.

Technické zázemí

Portál by se mohl podobat projektu wikimapia.org, jen by se nezadávaly budovy, restaurace apod., ale etnografické regiony, kroje a festivaly.

Na popředí by mohl běžet LeafletJS, na pozadí PostgreSQL. Mapová data lze převzít z OpenStreetMaps.

Pokud poběží na Angularu, tak lze použít Angular2+Leaflet starter.

Určitě bych začal od celků, o kterých dokážu sám psát a zjišťovat informace – Slovácko, Valašsko, vybrané regiony Slovenska. Pokud to bude dobře navržené, neměl by být problém toto rozšířit pro další oblasti – Čechy, Maďarsko a další země karpatského oblouku.

Nejsem žádný etnograf či etnomuzikolog, proto bych bral informace odkud se dá – v prvé řadě z vlastních znalostí – protože někde začít musím – pak z internetu – kvůli snadné dohledatelnosti, migrovatelnosti dat (CTRL+C) a odkazovatelnosti – a posléze z knih.

Co se dá všechno použít? Lze odkazovat na videa Folkloriky, Kapury, různých škol tanca, záznamů z vystoupení a Bůh ví co ještě.

Na webu folklor.cz existuje seznam folklorních festivalů v ČR, spoustu toho je i na stránkách FOSu. Oba dva zmíněné weby již vlastně naplňují to, co mám za cíl – jednotný informační portál o folkloru – ale zároveň platí i to, že oba dva weby jsou už zoufale nemoderní, neaktuální, neřkuli dávno mrtvé.

Na Facebooku existuje stránka Přiznání z hodů, která shlukuje zájemce o hody na Slovácku. Tam už v nějaké podobě existuje kalendář hodů, třeba by se dalo vycházet i z něj.

Na netu existuje i několik zpěvníků lidových písní, za všechny uvedu Lečův zpěvník. Písně jsou tam rozřazené do kategorií a tanečních stylů, to by se vše dalo dále použít.

Líbí se mi projekt FolklornaMapa.sk – Digitálna mapa tradičnej kultúry, ale na můj vkus je příliš akademický. Tento projekt je financován granty z fondů přeshraniční spolupráce a z toho důvodu je už od svého počátku uzavřený na oblast Slovácka a západního Slovenska, kde se snaží podrobně zpracovávat jednotlivé obce.

Naproti tomu já bych právě chtěl, aby do folklorní mapy mohl informace zadávat každý – i za cenu, že nebudou úplné, nebo pečlivě ozdrojované. A třeba jednoho dne se mi podaří do mapy zanést i informace o maďarské lidové hudbě zminované v úvodu tohoto textu.

Kde začít?

Výčet zdrojů není úplný. Informačních zdrojů bude přibývat – bylo by dobré je evidovat, třeba v pomocí Google dokumentu.

Rozkreslit strukturu aplikace, vybrat páteřní moduly, určit priority vývoje a milníky projektu. Nedá se zvládnout vše najednou, ale lze rozplánovat postup prací.

Poohlédnout se po existujících projektech typu wiki. Porovnat licence, způsoby ukládání dat a jejich prolinkování, přizpůsobivost. V krajním případě vymyslet něco vlastního.

Nachystat si prototyp mapy a zasadit do něj pár hesel typu Slovácko, verbuňk, odkaz na Youtube, text písně, notový zápis, akordy, fotografie, festival…

Aktualizace (červen 2020)

Vzhledem k tomu, že se se má rodina rozrostla o dvě ratolesti, tak na výše popsaný projekt nezbývá žádný čas. Třeba se k němu po čase vrátím, třeba taky ne. Kdyby chtěl někdo něco z výše uvedených úvah realizovat, klidně se na to může vrhnout.

Ofči zdich

Folklór může být někdy i dost bizarní záležitost.V dnešním příspěvku vám přiblížím rituální tanec slovenských bačů Ofči zdich.

Jedná se o pantomimické ztvárnění umírání ovce a jejího zmrtvýchvstání, který se předvádí při slavnostních událostech v regionu Hornej Torysy.

Podoba tance je samozřejmě standardizovaná, pronesené fráze a doprovodné melodie jsou neměnné:

“(tanec) pri ktorom tanečníci trasením rúk a nôh napodobňujú trhavými a klesavými pohybmi skon (zdich) ovce. V závere tanca zviera ožíva. Tanec je svetovým unikátom, jediným podobným tancom je juhoamerický indiánsky tanec znázorňujúci skon kondora. K tancu patria aj konkrétne melódie, ktoré sme sa snažili zreprodukovať podľa ĽH Janči Laciho z Torysy,“

– Michal Pagáč

A pokud nacházíte zvláštní zalíbení ve sledování kroutících se bačů, zde je kompilace všech videí s umírajícími ovcemi:

Živý Zlín: Ukaž co umíš 2016

Minulý týden jsem v příspěvku POMOZTE FOLKLORISTOVI! vyzýval, abyste mi pomohli v hlasování v soutěži pouličních muzikantů Ukaž co umíš, do které jsem se před časem přihlásil.

Hlasovat se mělo do konce července, a tak jsem burcoval všude možně, abych nabral potřebné hlasy. Napsal jsem si i skript, který z Youtube získával stav aktuálního hlasování a vypisoval je na stránce, kterou jsem celý týden průběžně kontroloval.

Byl to lítý boj, týden před koncem vedlo video označené číslem 3, pak jsem na sociálních sítích nasdílel svůj příspěvek a dostal se do vedení, kde jsem se držel až do posledníího dne. Ale poměrně úspěšně se za mnou drželo video číslo 6 (jak jsem později zjistil, jistý Filip Vítů), kterému se v posledních dnech dařilo každý večer získávat desítky hlasů.

Dnes odpoledne, v poslední den hlasování, když jsem chtěl zahájit finální vlnu propagace, jsem nečekaně zjistil, že výsledky již byly uzavřeny a že se mi podařilo uspět. Místo dalšího vybízení k hlasování jsem tedy už jenom poděkoval za hlasy (tímto i zde děkuji těm čtenářům, kteří se za mně v hlasování postavili)

Po ukončení soutěže, však nebylo ukončeno hlasování, protože to z podstaty Youtube však ani není možné. Video Filipa Vítů získávalo další a další hlasy, a v době psaní tohoto příspěvku vedl o nějakých 25 hlasů.

V návaznosti na to se na FB stránkách organizátora začaly scházet rozohněné reakce, na to, že hlasování bylo uzavřeno dříve než o půlnoci:

zivy_zlin-fb2

 

Chápu soutěžící, že se ozvali, uvedený výsledek skutečně odpovídá stavu z konce pracovního týdne – a poznamenávám, že na jejich místě bych se také ozval. Zároveň ale chápu organizátory, že vyhodnocení provádí v rámci své pracovní náplně nějaký úředník,  který vyhodnocení provedl v poslední pracovní den v červenci; úředník, pro něhož je zřejmě nemyslitelné, že by výsledky kontroloval ve svém osobním volnu o půlnoci z neděle na pondělí.

Termín vyhodnocení soutěže byl již na počátku zveřejněn v příspěvku z 2. července takto:

zivy_zlin-zacatek

Nikde se nemluví o půlnoci či dokonce o posledním dni v červenci, jako finální datum je vyhlášen poměrně vágně konec července. Ten se dá vykládat i výše uvedeným způsobem a není na místě se na hodnotitele obořit s odvoláváním na vlastní výklad.

Shodou okolností jsem měl lepší načasování, svou výzvu jsem totiž v masovném měřítku sdílel na sociálních sítích zřejmě o něco dříve než ostatní. Dokonce jsem úspěšně vyhlásil výzvu na Twitteru:

…tahle “kampaň” mě také stála nemalé úsilí, přinesla mi poměrně hodně hlasů a přitom zbytečně, protože to už bylo v době, kdy byly výsledky vlastně uzavřeny.

Tímto bych problematiku výsledků uzavřel, a komentujícím bych maximálně doporučil, aby se s tím srovnali (nic moc jiného se s tím vlastně dělat už nedá), uvědomili si, že někdy je lepší věci neodkládat do poslední chvíle, a aby svou “zlost” integrovali třeba do autorské písně, která by tak mohla být pořádně nabytá emocemi. Nezavírejte si u organizátorů dveře, zúčastněte se příští rok a snažte se poučit a udělat věci lépe, vstříc k lepším výsledkům.

Další “reakce”

První reakcí na uzavření příspěvků však byla ne-příliš-příjemná reakce jisté Terezy Kutrové:

zivy_zlin-tereza_kutrova

Její hodnocení bylo podle mě dost zbrklé a plné zášti. Věřím, že kdyby mé “vystoupení” viděla, věřím, že by ještě svůj soud přehodnotila. Snažil jsem se z plných sil o show: přehazoval během hraní nejrůznější nástroje, hrál divákům na přání, snažil jsem se pobavit Zlín (což bylo jedním z účelů této soutěže), sršel jsem tam vtipem a zvlášť emocemi, hlavně proto, že se mi pár dní před tím narodila dcera. Já vím, že jsem zdaleka nebyl nejlepší hudebník, ale upřímně si myslím (i když jsem ostatní vystoupení neviděl na vlastní oči), že jsem ve svém vystoupení předvedl nejvíce entuziazmu a snahy oživit Zlín.

Nicméně chápu, že z uvedené videoukázky to vypadá, že jsem tam půl hodiny hulákal jako v hospodě. Není to pravda. Hrál jsem písně z různých regionů, s různým obsahem, snažil jsem se zachovat autentickou formu každé z písní. Je to jen shoda okolností, že pořadatelé soutěže vybrali na Youtube zrovna fragment s písněmi, které se uvedeným “hulákacím” stylem skutečně zpívají:

Milá slečno Terezo Kutrová, pokud vás štve, že jsem vybízel lidi, aby mi “naklikali” vítězství, jiní soutěžící toto nedělali o nic méně. Toto totiž nebyly přehrávky konzervatoristů, tohle je soutěž sympatie – JE TO O TOM nalákat hlasující a upozornit zároveň své okolí, že existuje iniciativa, co se snaží Zlín oživit.
A když už chcete organizátory kritizovat za způsob hlasování, pokud znáte jiný způsob, jak hodnotit pouliční muzikanty, prostě jim ho sdělte.

Mně osobně napadá jako nejtransparentnější – i když neúplně praktické – hlasování s občankou na informacích Magistrátu města Zlína…

Jsem hudebník-amatér, za svá “vystoupení” nechci, nikdy jsem nechtěl a ani nikdy taky nebudu chtít brát žádné peníze. Skutečně nerozumím tomu, proč by měly být peníze z výhry vyhozené. Předem jsem upozorňoval na to, že výhru investuju do toho, abych mohl bavit a rozdávat radost lidem kolem sebe – opravím si nástroje poničené hraním a za to, co zbyde koupím nějaké chrastítko, pro svou novorozenou dceru, které jsem mimojiné věnoval tohle vystoupení (a taky jsem to tam výslovně uváděl).

Mí konkurenti jsou často polo-profesionální hudebníci, kteří si na podobné peníze přijdou za jeden placený kšeft. Já hrávám prakticky zadarmo dětským folklorním souborům, seniorským skupinám, nebo na srazech důchodců – a nemám z toho nic, leda radost z toho že jiným se mé hraní líbí a to, že se s ostatními svezu na vystoupení nebo dostanu večeři.

Právě proto si myslím, že nebyly peníze, jak vy uvádíte, vyhozené do vzduchu. Půjdou tam, kde budou také potřeba.

Nepříjemná pachuť z dobře míněné akce

Myslím, že záměr organizátorů byl dobrý – uspořádat akci, při které se oživí ulice Zlína a bude se tam zase jednou něco dít. Motivaci pro účinkující zvolili také dobře – a navíc ve spolupráci s lokálním obchodem s hudebninami.

Jistě nikdo neměl v úmyslu zorganizovat něco, co poštve jedny proti druhým a do ulic internetu vnese nepokoje ve formě flame a hate příspěvků. Ty už navíc ničemu nepomohou, jenom způsobí další bolení.

Ono to totiž může taky dopadnout tak, že se kvůli rozpoutané nenávisti na sociálních sítích tato akce vyhodnotí jako negativní a další ročníky se již pořádat nebudou, a to by byla škoda hlavně pro příští generace muzikantů.

Aktualizace k 1. 8. 2016: Nakonec vyhlášení výsledků dopadlo kompromisem:

zvy_zlin-omluva

POMOZTE FOLKLORISTOVI!

Asi to znáte, je to docela běžná situace – někde hrajete a rupne vám struna. Rychle se přesunete k futrálu, vytáhnete náhradní, natáhnete ji na nástroj a hraje se dál.

Stejná situace se mi stala na svatbě tuto sobotu, když mi na houslích ruplo éčko.

Avšak když jsem se prohraboval houslovým obalem, našel jsem tam už jen jedinou strunu – sice éčko, jenže kytarové.

Situace však byla zoufalá, nebyl čas lámat si hlavu s tím kdo je kdo a tak jsem se pokusil na kolík namotat tuto zdánlivě kompatibilní strunu. Za zády mi mezitím kamarádi odzpívávali jednu oblíbenou rozkazovačku za druhou…

Samotného mne překvapilo, že mi kytarová struna zněla pod smyčcem podobně jako houslová, nicméně ten vjem byl dán spíše kombinací mého okamžitého štěstí nad znovupoužitelností houslí, již notně pokročilou hodinou a s ní spojenou fyzickou i společenskou únavou.

No, protentokrát jsem situaci zvládl, ale upřímně: není si co nalhávat, problémy se kupí a stav mého hudebního skladu je dlouhodobě neudržitelný:

  • dochází mi notový papír,
  • koncovka (pastýřská píšťala) postupně chytá zelený odstín – bojím se, že plesniví,
  • sada foukacích harmonik už taky přesluhuje,
  • doma na mě už dva roky čeká akordeon, který potřebuje odbornou opravu zapadlé klapky,
  • nutně si potřebuju koupit klavír, aby v obyváku zakryl prasklinu na zdi.

Krom toho: až mi na některé z příštích akcí praskne struna na kytaře, budu si na ni muset stáhnout tu z těch houslí, což dost možná může zaskočit nezasvěcené posluchače.

No, prostě, až se to stane příště, už ty struny opravdu není kde brát.

Díkybohu se mi nabízí jedno východisko: před měsícem jsem se zúčastnil soutěžní akce Ukaž co umíš! V rámci tohoto projektu vystoupilo ve Zlíně několik muzikantů a ten, který na Youtube obdrží nejlepší hodnocení, ten dostane 3000,- slevu na nástroje a hudební vybavení.

Chtěl jsem se hlasování nezúčastnit a umožnit výhru někomu z mladých muzikantských nadějí – třeba zrovna tomu klučinovi, který Zlín oblažil svěží písní o postapokalyptické nukleární zimě o čtyřech akordech…

Ne, samozřejmě kecám, vyprdnul jsem se na to a nechal to vyhnít, dokud mi nepraskla struna a zbytek už znáte.

Hlasování probíhá do konce července 2016 a na vítěze mi týden před uzavřením chybí nějakých 60 hlasů.

Pokud mi umožníte v této klikací soutěži vyhrát, zachráníte tím nejen mne, ale i mé kamarády, kteří mé fidlání poslouchají při popíjení nápojů nejasného původu. Kdo ví, třeba mi napříště rupne struna už na vaší svíci/svatbě/oslavě/pohřbu [nehodící se škrtněte] a to byste zajisté nechtěli.

Jak hlasovat?

  1. Klikněte na odkaz https://www.youtube.com/watch?v=VkaU_DqZ800 (tj. ukázka z uvedené produkce)
  2. Hlasujte tak, že pod videem kliknete na “palec hore” (tj. video zařadit mezi oblíbené). Pro hlasování musíte být přihlášení na Google (nebo pokud máte Android, tak myslím můžete hlasovat na mobilu)
  3. Sdílejte tuto výzvu na facebooku či twitteru všem, kdož podobně jako já již nemohou dále snášet pomyšlení kytarové struny natažené na houslích!

Umístění “palca hore” pod videem

(pozn.: Nikoho nenutím tam ten palec nechat i po vyhlášení výsledků soutěže 😉 )

Aktuální stav hlasování:

Až budete mít odhlasováno, můžete toto video i shlédnout:

Vím, že můj výkon nebyl úplně ideální, to i proto, že odpovídal mému tehdejšímu stavu – 3 dny před touto akcí se mi vrátila domů manželka z porodnice a v mezidobí jsem toho moc nenaspal…

Úplně nejvíc nejradši budu, když ještě k tomu pod video napíšete nějaký krátký komentář, který dá i pořadatelům jistotu, že vaše hlasy jsou reálné a že jsem si za účelem hlasování třeba nezaložil pár falešných youtube účtů.

Výtěžek z případné výhry připadne na pořízení nových strun a když to půjde, pořídím si k tomu novou foukací harmoniku. Možná něco zbyde i na nějaké to hrkátko pro kojence, jenž mne mezitím vystrnadil z ložnice do přístěnku vedle kuchyně.