Tento text je součástí delšího povídání o Slovácku a folkloru obecně.
Definice folklorismu zní: přenášení jevů lidové kultury z původního života do jiného kontextu, často s novými funkcemi.
Do folklorismu se řadí jak využívání lidové písně, hudby, tance, slovesných projevů či obřadního folkloru, ale taky využívání krojů u folklorních souborů, uplatnění lidových výtvarných prvků v nepůvodním prostředí, inspirace v architektuře, malířství, sochařství apod.
Samostatné povídání by si zasloužili sběratelé moravských lidových písní, ze kterých folklorní hnutí vycházelo. Za zmínku mezi jinými stojí František Sušil (1804-1868), František Bartoš (1837-1908), Josef Černík (1880-1969), Jan Poláček (1896-1968). Významnou sběratelkou lidových tanců byla Zdena Jelínková (1920-2005).
Od 20. století se začaly ve městech zakládat tzv. Slovácké krúžky, kde folklorní nadšenci zpracovávali lidové písně a tance na základě sběrů Leoše Janáčka, Františka Bartoše, Františka Sušila a dalších: Praha (1896), Brno (1908), Bratislava (1922), Zlín (1940, Vonica), Kyjov (1942), Břeclav (1945), Starý Hrozenkov (1947), Svatobořice-Mistřín (1947), Velké Bílovice (1949, Hrozen), Napajedla (1953, Radovan).
Po 2. světové válce došlo k hromadnému zakládání národopisných souborů, z nichž se pak od padesátých let vytvořila základna pro státem podporovaný folklorismus. Počet muzik v regionech vzrostl během pár desetiletí od války několikanásobně.
Mezi nejvýznamnější osobnosti poválečné renesance folkloru patřili kyjovský Jura Petrů, strážnický Slávek Volavý a uherskohradišťský Jaroslav Staněk. V této době vznikl Strážnický festival (1946).
V padesátých letech si folklor osedlala propaganda, v té době vznikly umělé lidovky v lepším případě o traktoristech a kombajnérech, v horším případě o Stalinovi s Gottwaldem. Ve městech jsou zakládány národopisné soubory: Poľana (Brno 1949), Hradišťan (UH 1950), Olšava (UB 1951), Bartošův soubor (Zlín 1952), Břeclavan (1954), VUS Ondráš (1954), Dolina (UH 1956).
Od šedesátých let se činnost souborů více organizuje, vznikají soutěžní přehlídky, je prováděna klasifikace muzik i souborů podle hodnocení jejich umělecké úrovně odbornými komisemi.
Vznikají soubory i na vesnicích a menších městech: Danaj (Strážnice 1959), Včelaran (Bílovice 1960), Malé Zálesí (Luhačovice 1963), Velička (Velká n/V. 1968), Žerotín (Strážnice 1969), Radošov (Veselí n/M. 1970), Kašava (1971), Kopaničár (St. Hrozenkov 1972), Rozmarýn (Uh. Brod 1972).
V sedmdesátých letech se prosazuje Moravanka (1971), dechovka z profesionálních muzikantů – filharmoniků, která výrazně změnila vnímání lidové písně, zjednodušila harmonie a celkově zrychlila tempo.
Za socialismu stát výrazně subvencoval folklorismus, často jedinými povolenými hromadnými akcemi byly folklorní festivaly, a jednou z mála možností, jak legálně vycestovat na západ, byl souborový zájezd.
Významnou postavou v této době je dr. Karel Pavlištík, v 50.letech tanečník Armádního uměleckého souboru, 1967-1974 umělecký vedoucí Vonice. Během Pražského jara podepsal Dva tisíce slov, za což během normalizace dostal zákaz veřejného působení, v roce 1974 byl z Vonice odejít. Přesto stavěl choreografie mnoha souborům: Hradišťanu, Olšavě, Rusavě, Světlovanu, Rozmarýnu, Dolině a konečně i Kašavě, kde byl později i uměleckým vedoucím (1981–1987 a 1991–1996). Byl programovým tajemníkem festivalu ve Strážnici a měl výrazný vliv na dnešní podobu tohoto festivalu, prosadil obnovení soutěže verbířů. Zemřel v roce 2018.
Po roce 1989 přestal stát, alespoň v Česku, podporovat folklorní hnutí, a tak se logicky muselo změnit spoustu věcí: byly zrušeny celorepublikové přehlídky, folklor přestal být vidět v televizi, lidé najednou měli možnost se věnovat jiným zábavám a činnostem, spojeným s nástupem konzumu a svobodného podnikání. Některé soubory zažily v této době útlum nebo přestaly zcela existovat, ale některé i vznikly (Púčik Brno 1991, FS Buchlovice 1991).V současnosti zahrnuje folklor (respektive folklorismus) širokou škálu projevů: cimbálové muziky i dechovky, dědinské folklorní skupiny i útvary jako VUS Ondráš či Hradišťan, které se v poslední době folklorem už jen inspirují. V posledních letech zaznamenávají rozvoj mužské a ženské pěvecké sbory, často složené z bývalých souborových tanečníků.