Fráze „Úvod do…“ obvykle předchází nekonečnému, vyčerpávajícímu povídání, zakončeného zkouškou na vysoké škole. Podobně tomu bude i nyní, jen bez té zkoušky.
V letošním roce jsem se stal uměleckým vedoucím slováckého souboru Vonica ze Zlína.
Své působení na této pozici jsem měl zahájit na souborovém soustředění, kde jsem chtěl mladší generaci říct něco o Slovácku, regionu, který v souboru zpracováváme, a folkloru tak nějak obecně.
Zásah osudu, konkrétně globální pandemický shutdown veškerých kolektivních aktivit, způsobil odložení toho soustředění na neurčito.
Připravil jsem si k tomu nějaké materiály, založené vesměs na tom, co existuje na internetu nebo co mám v hlavě já. Neberte to prosím tedy nijak dogmaticky – a googlete, pokud chcete znát zdroje; není to žádná kompilační vědecká práce.
Zdena Jelínková, významná etnochoreoložka, pedagožka a tanečnice (zdroj: ČRo Brno)
Definice folklorismu zní: přenášení jevů lidové kultury z původního života do jiného kontextu, často s novými funkcemi.
Do folklorismu se řadí jak využívání lidové písně, hudby, tance, slovesných projevů či obřadního folkloru, ale taky využívání krojů u folklorních souborů, uplatnění lidových výtvarných prvků v nepůvodním prostředí, inspirace v architektuře, malířství, sochařství apod.
Samostatné povídání by si zasloužili sběratelé moravských lidových písní, ze kterých folklorní hnutí vycházelo. Za zmínku mezi jinými stojí František Sušil (1804-1868), František Bartoš (1837-1908), Josef Černík (1880-1969), Jan Poláček (1896-1968). Významnou sběratelkou lidových tanců byla Zdena Jelínková (1920-2005).
Od 20. století se začaly ve městech zakládat tzv. Slovácké krúžky, kde folklorní nadšenci zpracovávali lidové písně a tance na základě sběrů Leoše Janáčka, Františka Bartoše, Františka Sušila a dalších: Praha (1896), Brno (1908), Bratislava (1922), Zlín (1940, Vonica), Kyjov (1942), Břeclav (1945), Starý Hrozenkov (1947), Svatobořice-Mistřín (1947), Velké Bílovice (1949, Hrozen), Napajedla (1953, Radovan).
Po 2. světové válce došlo k hromadnému zakládání národopisných souborů, z nichž se pak od padesátých let vytvořila základna pro státem podporovaný folklorismus. Počet muzik v regionech vzrostl během pár desetiletí od války několikanásobně.
Mezi nejvýznamnější osobnosti poválečné renesance folkloru patřili kyjovský Jura Petrů, strážnický Slávek Volavý a uherskohradišťský Jaroslav Staněk. V této době vznikl Strážnický festival (1946).
V padesátých letech si folklor osedlala propaganda, v té době vznikly umělé lidovky v lepším případě o traktoristech a kombajnérech, v horším případě o Stalinovi s Gottwaldem. Ve městech jsou zakládány národopisné soubory: Poľana (Brno 1949), Hradišťan (UH 1950), Olšava (UB 1951), Bartošův soubor (Zlín 1952), Břeclavan (1954), VUS Ondráš (1954), Dolina (UH 1956).
Od šedesátých let se činnost souborů více organizuje, vznikají soutěžní přehlídky, je prováděna klasifikace muzik i souborů podle hodnocení jejich umělecké úrovně odbornými komisemi.
Vznikají soubory i na vesnicích a menších městech: Danaj (Strážnice 1959), Včelaran (Bílovice 1960), Malé Zálesí (Luhačovice 1963), Velička (Velká n/V. 1968), Žerotín (Strážnice 1969), Radošov (Veselí n/M. 1970), Kašava (1971), Kopaničár (St. Hrozenkov 1972), Rozmarýn (Uh. Brod 1972).
V sedmdesátých letech se prosazuje Moravanka (1971), dechovka z profesionálních muzikantů – filharmoniků, která výrazně změnila vnímání lidové písně, zjednodušila harmonie a celkově zrychlila tempo.
Za socialismu stát výrazně subvencoval folklorismus, často jedinými povolenými hromadnými akcemi byly folklorní festivaly, a jednou z mála možností, jak legálně vycestovat na západ, byl souborový zájezd.
Významnou postavou v této době je dr. Karel Pavlištík, v 50.letech tanečník Armádního uměleckého souboru, 1967-1974 umělecký vedoucí Vonice. Během Pražského jara podepsal Dva tisíce slov, za což během normalizace dostal zákaz veřejného působení, v roce 1974 byl z Vonice odejít. Přesto stavěl choreografie mnoha souborům: Hradišťanu, Olšavě, Rusavě, Světlovanu, Rozmarýnu, Dolině a konečně i Kašavě, kde byl později i uměleckým vedoucím (1981–1987 a 1991–1996). Byl programovým tajemníkem festivalu ve Strážnici a měl výrazný vliv na dnešní podobu tohoto festivalu, prosadil obnovení soutěže verbířů. Zemřel v roce 2018.
Po roce 1989 přestal stát, alespoň v Česku, podporovat folklorní hnutí, a tak se logicky muselo změnit spoustu věcí: byly zrušeny celorepublikové přehlídky, folklor přestal být vidět v televizi, lidé najednou měli možnost se věnovat jiným zábavám a činnostem, spojeným s nástupem konzumu a svobodného podnikání. Některé soubory zažily v této době útlum nebo přestaly zcela existovat, ale některé i vznikly (Púčik Brno 1991, FS Buchlovice 1991).V současnosti zahrnuje folklor (respektive folklorismus) širokou škálu projevů: cimbálové muziky i dechovky, dědinské folklorní skupiny i útvary jako VUS Ondráš či Hradišťan, které se v poslední době folklorem už jen inspirují. V posledních letech zaznamenávají rozvoj mužské a ženské pěvecké sbory, často složené z bývalých souborových tanečníků.
Slovácký soubor Vonica v horňáckcých krojích z Velké nad Veličkou
Kroj má za sebou dlouhý historický vývoj. Zhotovoval se na vesnicích i malých venkovských městech, lidé si jej zhotovovali z materiálů, které většinou sami podomácku zpracovávali. Nosili ho celoročně i o svátečních událostech.
Podle typu krajiny rozeznáváme horský typ kroje (materiály jako sukno, konopné nebo lněné plátno; krpce) Dochovaný na Kopanicích, ve Strání, na Horňácku a nížinný typ kroje (bavlněné plátno, importované materiály; čižmy), typický pro Dolňácko.
Základem mužského kroje jsou bílé kalhoty (třaslavice) a košile, nošená původně volně přes pás. S časem přestala být košile svrchním oděvem a stala se prádlem. V zimě se nosily soukenné nohavice, původem bílé, časem i tmavomodré, světlemodré, červené nebo černé barvy.
Základem ženských krojů je rubáč (opléčko, leknice) z konopného nebo lněného plátna od pasu rozšířený, nošený přímo na těle. Rubáč původně zastupoval spodní i svrchní oděv. Když přibyly rukávce a systém jedné nebo dvou zástěr, rubáč se stal pouze spodním prádlem.
Po zrušení roboty (1848) došlo k prudkému rozvoji krojů. Na nohavicích se objevuje bohaté šňůrování, místo krpců a starobylých vysokých bot bez podpatku šijí obuvníci honosné čižmy, kožešníci kožuchy, objevují se i různé druhy klobouků. Ženský kroj byl vedle kordulky obohacen vlněnými sukněmi s vetkávanými vzory, tureckými šátky, vrapované fěrtůšky z drahých materiálů, bohatě vyšívané.
Jedním z nejlépe zachovaných původních krojů na Moravě jsou kroje z Kopanic, Březové a Strání, obsahují jinde dávno zaniklé krojové součásti. Ve straňanský kroj je zajímavý starobylou konstrukcí rukávců a zachováním ženského rubáče v jeho původní formě (jako svrchní i spodní oděv). Ve Starém Hrozenkově a okolních obcích nádherně ručně vyšívaný kroj kopaničářský. Někde uprostřed mezi nimi je kroj březovský.
Lidový oděv na Luhačovickém Zálesí náležel v minulosti k horskému typu a využíval podomácku zpracované materiály jako sukno, konopné a lněné plátno. Postupně přejímal kupované materiály a nové, nížinné prvky. Vynikající úroveň má zdejší výšivka, uplatňující se nejen při výzdobě lidového kroje, ale i na vzácných a starobylých obřadních plachtách. Součástí svátečního kroje byl v polovině devatenáctého století také modrotisk, produkovaný v místních i vzdálenějších dílnách.
Nejstarším lidovou muzikou byl gajdoš, tj. hráč na dudy. Zhruba v době 18. století se ke gajdošovi přidal hráč na housle, přičemž převzal melodii a gajdoš hrál jen ozdoby. Později se přidaly druhé housle – kontry, kapela v tomto složení se už označuje jako gajdošská muzika.
Pak gajdy vystřídala basa – taková kapela se nazývá malá hudecká muzika (dvoje housle a basa) se zachovala na Kopanicích. Hudecká kapela je totéž, ale ještě navíc i s klarinetem.
Tradiční venkovská nástrojová hudba zažila koncem 19. století velký útlum. V tu dobu k nám pronikaly obecně známé šlágry a dechové nástroje z vojenských kapel. Na Podluží to je znát nejvíce, tam dodnes na hodech dominuje dechovka, ale i jinde na Slovácku se někde k muzice přidala trubka a vznikla tak tzv. štrajch.
Co se týče cimbálu, malý přenosný cimbál se používal v 18. století (na Luhačovickém Zálesí ještě do poloviny 19.století). Velký pedálový cimbál do muzik pronikl až od druhé poloviny 19. století, ale třeba na Horňácku založil první cimbálovou muziku primáš Jožka Kubík až ve třicátých letech 20. století a například na Kopanice cimbál nedorazil nikdy (respektive až v 90.letech 20.století).
Hudební ladění a rytmizace na Slovácku spadá pod karpatský nebo taky uherský hudební styl, pro něž je charakteristický neomezený počet písní, které se k jednomu tanci předzpěvují. Hudba na západ od Slovácka je se svými durovými tóninami mnohem bližší německé lidové hudbě.
Hudební vkus se s časem proměňoval, dřív byli lidé zvyklí na staré církevní tóniny (lydický modus se zvýšenou kvartou), které nám dnes zní dost exoticky nebo i zaostale. Nejvýrazněji je to vidět na melodiích z Horňácka a Kopanic, protože tyto oblasti byly nejdéle izolovány od obecných lidových šlágrů.
např. sedlácká/sedlcká, starosvětská, kopaničářský čardáš (nepůvodní, ale s místními prvky)
mužské tance
verbuňk: na celém Slovácku kromě Kopanic
odzemek (Horňácko), mečové tance (UB), palicový a zbojnický (Kopanice)
figurální tance
pestré pohybové skladby, většinou jde o tance párové, tančené po obvodu kruhu, výjimečně v řadě nebo do kříže
např. šátečkový, šotyška, řemeslnické tance (řeznický, zahradnický,…)
taneční hry
ovčák, holúbek, káčer, hojačky, trefa, žabská… (a metlový)
Dolňácko
Typické jsou táhlé písně ve volném tempu a taneční nápěvy s výraznou rytmizací.
Točivé tance se liší dědinu od dědiny, na Hradišťsku a Veselsku se téměř v každé vesnici tančí sedlácká jinak a podle obcí jsou tomuto tanci dávány přídomky „boršická“, „hucká“, “dolněmčanská“, atd. V okolí Strážnice se tančí honosný danaj, na Kyjovsku zase skočná.
Na Dolňácku se tančily také figurální tance, které zde však nedosáhly takového obliby jako v jiných oblastech.
Uherskobrodsko
Nejrozšířenějšími jsou v oblasti tance točivé s názvem „sedlcká“, kterých je na Uherskobrodsku několik druhů. Liší se od sebe nejčastěji základním tanečním krokem, popř. postojem a držením dvojice při víření (např. tance brodský, korytňanský, straňanský, dolněmčanský, újezdský). V několika obcích jsou dodnes živé obřadní „mečové tance“, které se tančí při fašankových obchůzkách.
Moravské Kopanice
Svébytnost oblasti předurčila především její poloha v hřebenech Bílých Karpat. Celé území je velmi špatně přístupné, moderní civilizace zde dorazila nejpozději, a tak se zde udrželo mnoho projevů lidové kultury déle než jinde.
Nejvíc se zachovala lidová píseň, její vyhraněnou podobu představují lidové balady.
Z tanců se dochoval točivý tanec zvaný hrozenský, ale v minulosti byly oblíbené i tance figurální nebo taneční hry (ovčák, holúbek). Chlapci tančili palicový tanec, doložen je i zbojnický tanec. Ze slovenské strany sem pronikl čardáš. Kopanice jsou jediný region Slovácka, kde se nezachoval verbuňk.
Horňácko
Podobně jako Kopanice, i Horňácko bylo dlouho nedotčené civilizačními vlivy. Oblast byla dlouho vnímána jako součást Kopanic, a i když byla jednolitým celkem už dlouho, tak pojmenování “Horňácko” vzniklo až ve 20. století.
Typický pro Horňácko je párový tanec sedlácká, respektive jeho starší ozdobnější forma starosvětská. Kromě těchto tanců s různými místními variantami, byly oblíbené i taneční hry (holúbek, káčer, hojačky, trojicová trefa, žabská).
Zálesí
Zálesí je přechodovou oblastí mezi Slováckem a Valašskem. Typickým je pro Zálesí výskyt vysokého počtu tanečních písní, především k točivým tancům. Hojně se zde zpívaly také halekačky.
Zástupcem párových točivých tanců je na Zálesí točená-sedlcká. Byla zde však zastoupena i mladší vrstva tanců – tance figurální. Ještě v průběhu 50.let 20.století bylo na Zálesí zapsáno na 50 jednotlivých druhů figurálních tanců.
Uherskobrodsko (dříve Záhoří nebo Zálesí, někdy jako součást Dolňácka)
Moravské Kopanice (někdy jako část Uherskobrodska)
Starý Hrozenkov, Vápenice, Vyškovec a Žitková
Březová a Lopeník, Strání
Horňácko (dříve jako část Moravských Kopanic)
Velká nad Veličkou, Javorník, Kuželov, Hrubá Vrbka, Malá vrbka, Lipov, Louka, Súchov, Vápenky a Nová Lhota
Podluží
Hanácké Slovácko (někdy jako samostatná oblast)
Luhačovské Zálesí (někdy řazené pod Valašsko)
uvedení Otrokovic jako jednoho z center Slovácka je přinejmenším diskutabilní (zdroj: heslo Slovácko na Wikipedii)
Někdy je obtížné zařadit i jednotlivé obce: Strání, Březová, Lopeník, Hodonín; zajímavý je třeba Mikulov, který byl původně zcela německý (a dnes tam působí NS Pálava, který zpracovává Podluží, Hanácké Slovácko a Moravské Charváty).
