Když jdu na besedu u cimbálu, jdu tam hlavně tancovat se svou milovanou ženou, ale zároveň s sebou vždy tahám aspoň housle, na které pak vrzám v pokročilých hodinách.
Často se pak opakuje situace, že se mě někdo, kdo mě zná jen letmo, ať už taneční partnerka nebo kolega muzikant, zeptá na otázku uvedenou v nadpisu. Zpravidla odpovídám takto:
Po mamce tanečník, po taťkovi muzikant.
Je sice pravda, že nás naši od mala vedli k folkloru, ale nikdy nás do něj nenutili. Hudba i tanec jsou u nás v rodině totiž všudepřítomné, takže je pochopitelné, že zasáhly i mne.
Když se někde na oslavě či svatbě sejde naše širší rodina, můžeme sestavit lidový orchestr či malý taneční kolektiv, protože většina z nás působila či stále působí v nějaké muzice či souboru.
Svého času jsme doma zformovali rodinnou muziku se kterou jsme vystupovali ve Strážnici i v zahraničí a nahráli CD s Gajdošama z Kopanic.
Má to něco do sebe, umět zároveň trochu hrát i tancovat. Jako primáš jsem pak schopný hrát „pod nohy“, jako tanečník vím co od muzikantů můžu chtít a dokážu jim to sepsat do not.
Jsem našim vděčný, že mi dali základy od všeho a že mě vlastně nikdy nenutili si volit mezi hudbou či tancem.
Jsou však situace, kdy na téma muzika nebo tanec odpovídám:
Já su spíš tanečník…
A to když odpovídám na to, jestli hraju v nějaké kapele. Obvykle při tom zrovna v ruce držím nějaký hudební nástroj.
Rád si sice občas někde zahraju, zaskočím za někoho, ale ve skutečnosti se nemůžu vážně označovat za muzikanta. Hraní velmi baví, mám za sebou dva cykly na housle, ale studiu jsem moc nedal. Teorii nauky jsem vstřebal spíš mimochodem, moje technika hraní je slabá (dnes hrávám bez pavouka) a intonace falešná klouzavá.
Co se týče ostatních hudebních nástrojů, jsem jen amatér-samouk. Například akordeon, který potěžkávám téměř dvacet let, držím už od samého začátku blbě (téměř nepoužívám prsteníček); u klavíru neumím šlapat na pedál a neumím číst v basovém klíči; způsob hry na foukací harmoniku jsem si sám vymyslel.
Doma mám pestrou sbírku hudebnin, od cimbálu po grumle. Občas se s ženou špičkujeme, jestli jestli je větší objem mých nástrojů nebo jejích látek k šití.
Ale někdy na úvodní otázku odpovím:
Dokud mi slouží kolena, tak tanečník…
…ale až mi v 30 letech odejdou, tak budu muzikant.
Tuhle frázi mám od svého strýce, toho času předního odzemkáře. Já už podle ní dost přesluhuju, zřejmě to bude tím, že jsem spíš verbíř a tak si svoje menisky šetřím.
Hlubší zamyšlení nad tím, jestli se opravdu blíží doba, kdy budu na aktivní tancování starý, si s dovolením nechám zase na příště.
